Když je něco tuplované, tak to je skoro jistota, že to bude držet, že to splní, co se od toho očekává. Třeba dvojitý uzel, druhá kontramatka anebo tuplák piva. My, co tady žijeme už ve druhém státě, aniž jsme se přestěhovali, máme takový tuplovaný svátek, jeden 28. září a druhý 28. října. Oba svátky odkazují na vznik státu, jednou toho českého, druhý československého. Každý roduvěrný občan a zvláště kolař již na počátku roku pečlivě studuje kalendář, jak nám vycházejí letošní svátky. Jestli půjde v září nebo v říjnu šikovnou transakcí náhradního volna či dovolené zaplnit nějakou tu díru mezi svátečním dnem a víkendem a pořádně si ho prodloužit. A většinou to díky matematice nějak vyjde. Takže máme zdvojenou šanci, že si toho babího léta ještě užijeme, než nám zima vystaví stopku.
- září, Den české státnosti
Letos se trefil ten záříjový termín na středu, tedy ne právě příhodně. Brněnští kamarádi přesto začali plánovat, co podniknout, a vymysleli, že vyrazí na Vysočinu do osvědčeného penzionu na Fryšavě v sobotu a prodlouží si víkend až do nastávajícího svátku. Kamarádi jsou ovšem více méně bez závazků a povinností, těm se to plánuje. My se ženou musíme vzít v potaz i jiná hlediska. Navíc předpověď počasí po víkendu už nebyla tak růžová. Převzali jsme tedy iniciativu a – šachovou terminologií řečeno – podnikli jsme první tah bílými. Zkrátka jsme vyjeli v předstihu už v pátek hned po práci, s motivací konečně vyzkoušet naši základní bikepackingovou výzbroj. Tiše odpočívala ve skrytu už druhou sezónu a stále nebylo kdy ji aplikovat. Nezbytné minimum přídavného oblečení a hygieny, servisní prostředky, lékárnička, nějaká ta bageta a pár tyčinek plus botky na chození po lese se musely vejít do podsedlové brašny a do malého cyklobatůžku, spacák do řidítkové brašny. Ten můj se tam akorát vešel, Janin s komfortní teplotou do -7° ovšem musel cestovat ve vlastním obalu, do bikepackingové rourky se nevešel ani náhodou.
Postavil jsem smělý plán, že přenocujeme na Luckém vrchu (739 m n.m.) pod nějakým přístřeškem a podrobíme naši minimalistickou výzbroj i sebe pořádnému testu. Jak se předpověď upřesňovala, začala mít tato konstrukce mírné trhliny s ohledem na očekávané ranní přímrazky. Lucký vrch nakonec v přímém hlasování schválen nebyl, a to těsným poměrem hlasů 1:1. Tedy jsme po přiblížení autem do Borače přesedlali okolo půl šesté večer na MTB a po pěkném trailu a posléze i po silnici s jedním nekonečným 20% stoupákem ( „Neboj, to bude asi jen kousek!“), který byl ovšem trapnou navigační chybou, jsme zamířili okolo Svratky do kempu s názvem Na Kopci poblíž Virské přehrady. Ve skutečnosti se nachází v údolí a jde o areál bývalého pionýrského tábora Jitřenka (z r. 1965), který před několika lety zakoupil a provozuje sympatický holandský pár. Nový název je marketingovým tahem zacíleným na holandskou klientelu, pro kterou je kopec v názvu magickým lákadlem.
Musím v té souvislosti vzpomenout na naše setkání s estonským cyklistou na motorovém kole, které se odehrálo v průsmyku Palota mezi Slovenskem a Polskem. Zastavili jsme se tam vydechnout při naší cestě na Bieszczady v r. 2019. Rachot jeho čínského přívěsného motorku za 20 USD jsme slyšeli dlouho předtím, než se zjevil, plavovlasý exot s dvouletým synkem. Rozhodl se vyjet na dalekou cestu, aby mu ukázal opravdové hory. Poslali jsme ho směrem na Vysoké Tatry. Snad tam ve zdraví dorazili…
Tady dole u Svratky nás ovšem večer zastihla černočerná studená noc a byli jsme přešťastni, když jsme po 30 km zahlédli v dáli světélko, které po patřičném přiblížení vykázalo parametry přívětivé hospody s rozjásanou partičkou a hřejícími krbovými kamny. Kemp nám poskytl přístřeší v jedné z nevytápěných chatiček, takže jsme ušetřili na váze výbavy stan i karimatky. Po přechodu z hospody do chatky s povzbudivým názvem Mamaia jsme měli autentický pocit vstupu do mrazicího boxu. Sobotní ráno pocukrovala okolní louky jinovatka a v chatičce se náš dech romanticky srážel do podoby obláčků. Ani legendární spacák značky Prima Tulák plus přídavné oděvy neposkytly své majitelce tolik slibovaný komfort. Ale den se brzy rozzářil a po holandské kontinentální snídani jsme měli v cuku letu sbaleno a pokračovali jsme v jízdě. Šotolinová trasa okolo Vírské vodní nádrže byla báječná. Na místo srazu s kamarády v hostinci Hlučál v Pusté Rybné jsme dorazili téměř přesně na čas. Den jsme zakončili po cca 60 km etapě na Fryšavě, už v penzionu s veškerým komfortem a v teplé pohodlné posteli.
Neděli jsme věnovali houbařské vycházce a že bylo co sbírat… S kamarády jsme se rozloučili později odpoledne v kultovní hospodě U Janečků v Kadově a pak už nám nezbylo, než si ještě užít parádní úseky cyklotrasy č. 1 zpátky přes Bystřici n. P., Nedvědici a nakonec na parkoviště u obecního úřadu v Borači. Při prudkém sjezdu pod Pernštejnem se neudržel navigační mobil ve svém držáčku a s loopingem ve stylu okřídlených base jumperů se vznesl na svou téměř poslední pouť. Jako zázrakem to odnesl jen odřenými zády a nevýznamnou prasklinou…
Naše horáčky s minimalizovanou bikepackingovou výbavou se chovaly velmi mravně i v terénu, jízdní vlastnosti jsou nesrovnatelně lepší, než jsme zvyklí na trekových kolech se zátěží na těžko, s brašnami a veškerou výbavou na dlouhé putování. A Vysočina opět nezklamala a okouzlila nás svým podzimním půvabem. Jen to chtělo ještě pár dní navíc.
- října, Den vzniku Československa
Naši brněnští kamarádi se usnesli, že cyklosezóna už skončila a také jsme to řádně stvrdili o týden dříve pěší vycházkou a předepsaným rituálem v hospodě Pleasure Pub v Rajhradě. Nicméně pro nás to neznamená zákaz, ale naopak začátek zimní cyklosezóny. Je to taková jakoby zkratka k jaru, sice horší, ale zato delší... Takže akce ke svátku 28. října, který výhodně připadl na pátek, byla naplánována sice jako pobyt v podhůří Jeseníků s pěší turistikou, ale právě to pro nás to znamenalo výzvu: pojedeme tam na kole! Opět jsme si dali proti ostatním jeden den náskok, abychom si řádně Jeseníků užili, než dorazí pěší kohorta.
Tentokrát jsme tedy vyjeli s treky na polotěžko už ve středu „brzy ráno“, to znamená asi v deset dopoledne, a v pevné víře, že ranní hustá mlha je jen přechodné opatření ke zvýšení radosti z pozdějšího podzimního sluníčka. Už na brdku z Hlubočan se nám zdálo, že začínáme vrhat slabý stín, ale bylo to jen zdání. V Kojetíně, promočeni mlhou, jsme v restauraci Na Hrázi vzali zavděk borščem, který si nejspíš ještě pamatoval na dobu, kdy byl gulášovkou, ale pomohl. Na mlhavých Tovačovských rybnících právě probíhal výlov kaprů za absolutního nezájmu veřejnosti. My se dočkali trochy těch hřejivých slunečních paprsků prakticky až v Olomouci, kde jsme opět s potěšením užívali pokročilé sítě dobře vyznačených cyklostezek ve městě i tolerantního přístupu řidičů k cyklistům.
Olomoucká Billa nám nabídla to, co jsme právě nejvíce potřebovali: kaizerku s pořádnám plátkem sekané. To byla dobrota! Za městem se opět vrátila mlha, ale cesta ubíhala pěkně vesměs po cyklostezkách a teprve poslední třicítka nám dala pořádně zabrat. Za Šternberkem jsme se dali lesní silničkou na Žleby a posléze na Huzovou, kde už se jednalo pouze o kamenitou lesní cestu do kopce, který ne a ne skončit. Ke slovu přišlo osvětlení a teplota rapidně klesala zároveň s tmou i se stoupající nadmořskou výškou. Podchlazené nohy tuhly, ozýval se kotník a další bolístky, překonávali jsme menší krizi z únavy.
Za vrcholem stoupání v Rýžovišti jsme nepohrdli ani letitými proteinovými tyčinkami z doslova železné zásoby. Následující sjezd do Břidličné v lehkém dresu provlhlém mlhou mně spíš než k odpočinku přispěl k dalšímu podchlazení, ale to už jsem neřešil. Ve Velké Štáhli jsme měli domluvenou chatku u obecní mateřinky. Paní správcová prozíravě zapnula s předstihem v naší chatce elektrické topítko na max a to bylo spolu s pořádným hrnkem kafe to hlavní, co jsme po bezmála 120 km potřebovali.
Další den ve čtvrtek jsem pro plán zajet si na kole na kultovní trampský a lezecký kopec a hrad Rabštejn podpory moc nenašel, ale přece jen jsme se usnesli, že bez toho nemůžeme být. Tentokrát nám počasí přálo a my si užívali podzimní pohody a rozhledů ze skalnatého vrcholu (803 m n.m.). Na zpáteční cestě přes sedlo Skřítek jsme se setkali jakoby náhodou právě u hospody s první skupinou našich pěšáků a pak se přesunuli do jejich ubytovny na chalupě v Janovicích, kde už vládla družná nálada. V pozdním večeru jsme poněkud přeplněnou chaloupku opustili a odjeli si o 10 km dále do Štáhle do svého klidného chambre separée v chatičce, kde jsme byli jediní přítomní uživatelé celého tohoto obecního ubytovacího zařízení včetně rozlehlé kuchyně a dalších potřebných zařízení v budově školky.
V pátek jsme se opět přesunuli na chalupu do Janovic a společně vyrazili na pěší výlet přes rozhlednu Nová Ves do Malé Morávky. Babí léto nám připravilo kuzelné přechody z ranních mlh do slunečními paprsky prozářené a barvami ozdobené scenérie podzimních Jeseníků. Po nezbytném osvěžení na Morávce jsme využili nezvykle pohodlnou dopravu přímým autobusem nazpět do Rýmařova a večer jsme strávili samozřejmě na chalupě v sice hlučném, ale kamarádském prostředí. To bylo pro nás vlastně ukončení společné akce a na noc jsme opět přejeli do naší chatky ve Štáhli.
Sobota měla být vlastně už jen dnem klidného přesunu do Olomouce na vlak s výhodou jízdy z kopce, ale i tak jsme si užili něco zajímavých momentů. Při zpětném přejezdu přes vrchol Rýžoviště nás trochu posněžily námrazky ze stromořadí, uvolněné ranním sluníčkem. Do Olomouce jsme dorazili v řádném předstihu před odjezdem vlaku a vrhli jsme se na nádražní gastronomickou nabídku. Pár zákusků a kafe uspokojily naši potřebu rychlého doplnění energie sacharidy, ale v hlavě blikalo varovné světélko zkušeností z jiných cest: dost času ještě neznamená stihnout vlak…
Prozkoumali jsme tedy jízdní řád, odjezdovou tabuli a přístupové trasy na nástupiště včetně výtahu. Prostorný výtah byl na svém místě a nástupiště ještě stále nebylo stanoveno. To nás už mohlo trochu varovat, skoro desetiminutové zpoždění vlaku nebylo jenom tak… Relativně s rezervou tedy jdeme k výtahu, ale ouha, kolo se tam sice vejde, výtah jezdí, ale jen nahoru do nějaké kanceláře! Zase pár minut v čudu, než se podaří sjet zpátky na nástupiště. Tedy honem do podchodu a po schodech zase nahoru – ano, vlak je na určeném nástupišti, info tabule nám říká, že jsme správně. Najdeme vagon s oddílem pro kola, ještě čekáme na nějaký zpožděný přípoj, ale pak už konečně jedeme, situace se pomalu uklidňuje. Na další stanici přichází průvodčí a jéje – prý jsme nastoupili do špatného vlaku! Tenhle jede přes Přerov do Břeclavi, nikoliv do Brna a tedy ne přes Vyškov. Aniž nás musí někdo nutit z vlaku vystoupit, jsme briskně venku i s koly a začínáme řešit, jak dál. Sláva, za několik minut jede Regiojet do Vyškova! Děkujeme panu Jančurovi a snažíme se přes bídná data urychleně řešit jízdenky, což se až do příjezdu vlaku nedaří, ani pak na jeho palubě. Rezignujeme tedy a čekáme, jak se domluvíme s průvodčím, ten však asi čeká někde jinde a na něco jiného. Pro nás je ta situace finančně uspokojivá, takže ve Vyškově v pohodě vystupujeme a už máme jen posledních 8 km kolmo domů. Musíme se připravit na návrat do domácnosti, kde po celou dobu samostatně hospodařila nastupující generace. Ale jsme v klidu, zážitkový pobyt se spoustou pohybu nese své ovoce. Už se těšíme na další.