Cyklopoutníci si pro své toulky zpravidla vybírají nové a dosud neprozkoumané stezky, anebo celé, zatím nepoznané krajiny. Není však nadto, vrátit se zase po čase zpět do už dříve navštívených míst, kde má člověk vždy tak trochu pocit návratu domů.

Tak tomu bylo i v případě našeho letošního výletu o svátcích věrozvěstů a Jana Husa. Naše trasa https://mapy.cz/s/gefalozaku víceméně kopíruje tzv. Vsetínskou podkovu, která spojuje do jednoho okruhu hřeben Vsetínských Beskyd a Javorníků. Pro nás ve dvojici se ženou má ten letošní okruh už pořadové číslo 3, takže se neubráníme nostalgickým vzpomínkám.

Jako přespolní parkujeme obvykle v Karolince nebo Novém Hrozenkově. Určité riziko nastává při výjezdu na hřeben Soláně. Když nechcete použít tu nejsnazší trasu po asfaltové silnici, můžete zvolit - možná omylem - až zbytečně obtížnější variantu, jak se to letos stalo právě nám. Výstup s kolem po žluté pěší trase je zpravidla těžký, ale tady nás ukolébalo její současné označení jako cyklotrasy. Nicméně bych doporučil ji zjednosměrnit jen pro jízdu dolů. Nahoru je to spíše terén vhodný pro schodiště, přerušované občas odpočívadlem - podestou.

Ale nečekejme ani po dosažení hlavního hřebene nějakou plavnou jízdu. Horská stezka nás stále vede střídavě nahoru a dolů a každé stoupání a sjezd připomínjí často koryto vyschlého potoka, kterým také ve své historii nejednou byly. Asi ani to spolucestující saranče nevěří tvrzení navigace, že se jedná o silnici. Kdo počítal s obdobou upraveného flowtrailu, může být náročností stezky trochu zaskočen.

Na chatě Pod Kotlovou se dočkáme občerstvení přímo na trase. Zde je dobré doplnit pitný režim, dále bude spíše sucho, nepočítaje sem tam nějakou tu kaluž. Opodál na hřebeni míjíme památné Benešky - místo překonání hřebene z Rožnovské do Vsetínské Bečvy natěžko a s dětmi...

Takticky vynecháme letos Vysokou - nejvyšší vrchol Vsetínských Beskyd (1024 m), a pošetříme síly pro výstup na Lemešnou a následující kamenitý sjezd hlavou dolů, okořeněný různými přírodními překážkami, jako padlým kmenem ve výšce hlavy apod.

Pak následuje sice docela zdlouhavé stoupání na Kasárna, ale zato po silnici s odpočinkovým povrchem. Podle doby startu a také založení cestovatele je možné celou trasu absolvovat v jednom dni, ale my volíme záchytný bod 1. dne na chatě Bačkárka, kde na nás čeká další nálož vzpomínek na léta minulá.

2. den je obvykle tou snazší a příjemnější polovinou, často vede po odkrytém hřebení s krásnými výhledy. Doslova ikonickým místem jsou Tři kříže na Stracenci.

Ještě schází do cíle pár kilometrů stoupání a sjezdů po kamenitých cestách. Předposlední nostalgickou zastávkou je hotel Portáš, pak už čeká jen poněkud turisticky přetížená Kohutka a sjezd snů asfaltovými serpentinami do Vranče a Hrozenkova.

 

Celá trasa obnáší přibližně 60 km a 1500 m výškových podle individuální volby trasy a případného blouděníčka... Kolu zdar!