Author a-matrix, menší ve vozíku Croozer. Směr: Jižní Čechy rakousko-moravským
pohraničím. Platí několik málo zásad: všechen materiál potřebný na cestu si vezeme sebou,
věci na pobyt je možné poslat poštou, třeba kolečko pro malého, věci na plavání, civilní
oblečení apod. Od domu se odjíždí na kolech, do cíle cesty se přijíždí na kolech, mezietapu je
možné absolvovat podle počasí vlakem. Původní plán předpokládá dorazit do Staňkova na
Třeboňsku za 4 dny po asi 60 km etapách.
etapa přes Bučovice a Slavkov jde dobře, až na občas zablokovanou brzdu vozíku na větších
nerovnostech, kterých není na cyklotrase 5097 málo. Mechanizmus odpružení se zamotá celý
dokola a zpočátku nevím proč, předešlé zkušební jízdy byly bez problému. Ovšem bez
bagáže, která je tam nyní naložena. Zajišťovací pásky na brzdy, které jsme nedávno zdarma
dodatečně k odpružení vozíku poštou dostali, proto zůstaly doma jako zbytečné. Teď veze
vozík kromě Matěje ještě stan pro čtyři, dva spacáky, tři karimatky a další krámy, které se
jinam nevešly. Další zádrhel málem způsobila pošta, která měla ještě v den odjezdu ráno
doručit dětské spacáky. Má dvě hodiny zpoždění, takže mám trochu obavu o vlakové spojení.
V Měníně najíždíme na cyklostezku po navigaci Litavy a míjíme Blučinu, cesta jde plynule,
nakonec vlak ve Vojkovicích stíháme tak akorát. Nejde o žádné nádraží se službami, jak tvrdí
internet, ale o zasklenou boudu v poli, do které se musíme s veškerou bagáží vyškrabat po
příkrém schodišti. Nakládání tří kol, vozíku a dvou dětí do vlaku je vždy trochu chaotické a
zdá se, že přihlížející cestující se většinou baví. V Břeclavi kufrujeme, jakási vinařská stezka
končí na sídlišti a my se osvěžujeme na dětském hřišti Lokomotivy Břeclav, kde „unavené“
děti celou hodinu skáčou po gumové bublině a prolézačkách. Večer pak lužním lesem
konečně do kempu Apollo u Lednice. Na všem vyráží mohutná rosa. Stavíme stan, večeříme
na terase a dole hraje country kapela.
2. den: Na kole Lednice – Laa – a pokud to půjde, co nejdál na Seefeld. Itinerář nás zbytečně
složitě motá okolo Lednice, kufrujeme, chytneme se tedy cyklotrasy 5045, která se ale
postupně mění na stezku pro MTB. Vojta s řevem havaruje do kopřiv. Na dohled od Valtic se
rozhodujeme pro přece jen rovinatější moravskou variantu, kousek se vracíme a míříme po
cyklotrase honosného jména Greenways Praha-Wien, která ale není nic víc, než čára na mapě
a jinak obyčejná cyklotrasa po polňačkách a asfaltkách, jako každá jiná. Na oběd máme šmak
na něco pořádného, ale najít nějakou restauraci v Mikulově, kde vám dají najíst dříve, než za
hodinu, asi není možné. Nakonec najdeme příjemnou palačinkárnu ve dvoře i s koutkem pro
děti, ale ztrácíme tím moc času. Následující dlouhatánské rovné úseky cyklotrasy mezi poli
jsou snadné, ale docela nudné. Když dorazíme do Laa, informační centrum na rathausu už
dávno nefunguje. Má tam být někde kemp, ale nikdo o něm neví, snad je někde poblíž u
vesnice s nezapamatovatelným jménem. Jdeme se tedy cachtat do termálu a kempem se
hodláme zabývat až potom. V aquaparku je dobře a legrace, ale když vypadneme z termálu, je
už noc. U pumpy se chytáme značky se symbolem kempu, ale ani po pěti kilometrech noční
jízdy nikde nic. Vojta je už docela unavený a Matěj spí. V první vesnici tedy zamíříme podle
značky na místní Sportplatz. Nacházíme fotbalové hřiště a v jeho nejvzdálenějším koutě
kempujeme. Je podezřele teplá noc, přesto stavíme stan, trochu halabala. V noci přichází
pořádná bouře s hromy a blesky. Do stanu teče, v lijáku stan opravujeme, jak se dá a
vydržíme do rána.
3. den: Ráno naštěstí neprší. Balíme, většina věcí je mokrých, a ve chvíli odjezdu zase začne
lít jako z konve. Kdepak máme své přední blatníky? Zůstaly doma pěkně v suchu. Hodinu
sedíme pod střechou, pak se rozhodujem vyrazit zpět do Laa za informacemi. Cestou zjišťuju
po kamarádech, co sedí na internetu, jaké jsou výhledy počasí. Zprávy jsou pro dnešek špatné
a pro zítřek ještě horší. Infocentrum v Laa naštěstí funguje. Kemp tady opravdu není, snad u
tenisového hřiště je možné přenocovat pod stanem. Rychlé občerstvení jako McDonald taky
nevedeme, veřejný internet bohužel též není. Tedy nás pan úředník dokonce pustí ke svému
počítači a přes nesmírně pomalý internet se dozvíme všechno potřebné. Lokální vlaky
v Rakousku už nejezdí, místo nich jezdí autobusy, a tam si s koly neškrtneme. Přejedeme tedy
zpátky na Moravu a vlakem přes Znojmo se přesuneme do Budějovic. Cesta je dlouhá, ale na
palubě vládne dobrá nálada a tam nás už čeká útočiště u dobrých přátel, dostaneme najíst, co
se dá usušíme a vyspíme se na další etapu na kole.
4. den: Pro změnu ráno leje. Hypnotizujeme obrázky z radaru, ale není to nic platné. Jediná
příznivá zpráva o počasí je směr větru – budeme ho mít v zádech. Čekáme do odpoledne, leč
marně. Nakonec použijeme proti dešti, co máme, a jedem. Je to bratru 45 km, tak to nějak
dojedeme. Vcelku to jde, Vojta brble, ale šlape dobře, vyšlápl i Hlincovou horu. Ve Zvíkově
Matěj cosi volá, ale přes ohlušující šustot igelitového ponča ve větru není rozumět. Jo, voda,
Matýsku, všude je voda, pokouším se souhlasit a pokračovat v jízdě, ale přece jen musíme
zastavit. Matěj sedí ve vozíku v kaluži vody, vozík propouští zespoda jak řešeto. Řežeme
z karimatky nepropustnou izolační vložku, převlíkáme kluka do suchého a zase jedeme.
V Domaníně Vojtovi dáme suché ponožky a igelitové pytlíky do bot. Dopujeme děti
pravidelně bonbóny a cíl se blíží. Dlouhé kilometry jedeme lesem, mostky a propustky už
nepoberou všechnu vodu a ta se valí přes cestu. V Hamru slyším zezadu nový podezřelý zvuk od
vozíku. Co se zase děje? Naštěstí žádná závada, jen Matěj z nudy brzdí moje zadní kolo
nohou. Do Staňkova dorážíme v předvečer mokří, ale v pohodě. Na chalupě je zatopeno, ale
bude trvat ještě dva dny, než všechno posušíme. Žádný nepromokavý obal nebyl dostatečně
nepromokavý.
Tolik zpráva z putování do Jižních Čech. Najezdili jsme ještě spoustu kilometrů po
Třeboňsku, i ten nejmenší se naučil za týden báječně jezdit sám na kole, našli jsme hromádku
hub a borůvek, do Rakouska si zajeli od západu. Je to jedno z mála míst, kde se na západ
utíkalo směrem k východu. Našli jsme si v Rakousku i doma nějaké kešky, zaplavali
v rybníce, snědli kopce zmrzliny, ochutnali rybičky, opekli pár buřtů na ohni. Zpáteční cestu
vlakem jsme zvládli, i s několika přestupy a převážením dětí, kol, vozíku a bagáže. I poslední
etapu na kole z Bučovic do Hlubočan jsme vyjeli důstojně. Celkem jsme natočili skoro 350
km. Dovolená to byla hezká, bohatá na zážitky i setkání s dobrými lidmi, jel bych hned znovu
a dál.
Ale odpočinek, pánové, odpočinek vypadá docela jinak.